pár veršů pro Tebe Karolínko

KRVE MÉ KREV...

Nechci tomu věřit, zbývá jen doufat,

nechci to tak mít a dál si jen zoufat.

Jsi slunce mé a světlo života mého,

tak proč, tak hrozně moc nechceš, znát tátu svého?

Jsi přece krve mé krev...

Byl jsem s tebou, když poprvé si vdechla vzduch,

je to jak ohromný, začarovaný kruh.

Byl jsem s tebou v prvních letech života tvého,

tak proč, tak hrozně moc nechceš, znát tátu svého?

Jsi přece krve mé krev...

I další roky chtěl jsem s tebou být,

svou malou holčičku u sebe mít.

Prožívat vše, co vstoupí do života tvého,

tak proč, tak hrozně moc nechceš, znát tátu svého?

Jsi přece krve mé krev...

Odešel jsem vím, ale nebylo zbytí,

bolestí kvílím, slyšíš to vytí?

Odvezli tě daleko, srdce probodali,

do ran mých hlubokých, sůl nasypali.

Jsi přece krve mé krev....

Ta sůl hluboké rány mé rozežírá,

snažím se najít lék a však nic nezabírá.

Lékem mým jediným, zdá se být cit.

Cit, jež ty jediná, měla bys v sobě mít.

Jsi přece krve mé krev....

Černá a bílá, tak vidíš svět,

černá a bílá, kolik už je to let?

Kolik let už tě nemohu znát,

kolik let neslyšíš, jak mám tě moc rád.

Jsi přece krve mé krev...

I přes tu dálku, která nás dělí,

srdce mé stále bolesti čelí,

doufá, že přijdeš do světa mého,

chytneš mě, pohladíš a řekneš: "Jsem tu, chci poznat tátu svého."

Jsem přece krve tvé krev...