jen tak...

Myslím na tebe. Mám tě pořád v paměti. Někdy více, někdy méně, ale pořád. Někdy mi vzpomínka na tebe vyskočí tak naléhavě, že musím znovu a znovu přemýšlet, proč se to vlastně všechno nám stalo. To přemýšlení je mučivé. Nemůžu se smířit s faktem, že se nevidíme, že spolu nehovoříme, že se spolu nehádáme, že spolu alespoň trochu nejsme. Je to velký trest, který nemá žádné opodstatnění. Uvědomění si, že se ti přetvořením reality obraz táty zpitvořil, poškodil a znechutil, mě rve srdce. O to víc, že nemám šanci s tím bojovat, pokud mi to nedovolíš. Stále je a bude ve mě naděje, že budeš chtít vědět, kdo jsem, co jsem skutečně dělal, co si myslím a jaký je skutečný vztah můj k tobě. Několikrát jsem přemýšlel, že ti náš "skutečný" život popíšu. Že ti napíšu, jak to bylo, tak jak jsem to zažil já a jak to bylo...bez příkras. Nemusím a ani nechci se dělat lepším, protože ve všem, co jsem udělal bylo jedno pojítko - to, že tě mám moc rád moje dcero. Nemůžu se k tomu zatím odhodlat, protože to bude zdlouhavé a někdy smutné psaní, které bude vidět plno jiných očí. Potřebuji si z té bolesti ulevit. Bolí mě věci, které o mě říkáš a píšeš, přesto v duchu doufám, že ti červík pochybností o tom, jak to bylo, nepřestane hlodat. A i kdyby přestal, já se své naděje nikdy vzdát nemůžu, jako se nemůžu vzdát faktu, že jsi má dcera, že tě mám rád. Víš, co mi nikdo nevezme? To, že než jsem odešel od tvé mámy, tak jsi mě měla ráda. Já to vím, i když to popřeš. 

Když ti bude smutno, když ti bude špatně z věcí, které zažíváš, když si budeš myslet, že celý svět je proti tobě, že jsi zbytečná, tak si vzpomeň, že máš tátu, pro kterého jsi to nejcennější na světě. 

Tvůj táta