Karolina | Smutno

Moje Karolínko,

ve středu 3. listopadu jsme měli možnost se po dlouhé době vidět. Těšil jsem se jako malý kluk, že tě budu vidět a mluvit s tebou. Měl jsem malou jiskřičku naděje, že to bude právě tahle schůzka, která nám otevře cestu k sobě, kterou nám tvoje maminka zavřela. Bohužel.......bohužel. Srdíčko mě bolí. Nyní mi nezbývá nic jiného, než ti stále opakovat:

Přes všechny nepravdy a smyšlenosti, které si nucená si myslet , já jsem a budu vždy tvůj táta. Budu vždy chovat naději, že se to změní. Čekám a budu čekat.

Budu ti sem psát, co si myslím a co se stalo v tvé části rodiny, se kterou nemáš možnost se vidět. Třeba tě zvědavost přinutí se kouknout a ...kdo ví.

Tvůj táta