setkání

Ahoj Kajko,

Byl jsem zase blízko tebe, i když tam bylo spousta lidí. Musel jsem jít za tebou a aspoň na tebe promluvit – jsem tvůj táta a chtěl jsem ti toho tolik říct. Nedovedu si představit, že bys kolem mne jen tak prošla a já se o to nepokusil. Dokonce jsem tě malinko pohladil  a to vydá za spoustu slov – jsem moc šťastný, že jsem tě viděl, jsem moc šťastný, že jsem se tě mohl dotknout, jsem moc šťastný, že jsem nakonec dojel. I když vím, že jsi volala své mámě a potom tě uklidňovala paní ředitelka. Měl jsem strašně dobrý pocit, že se mne nebojíš, že nemáš strach z mé blízkosti, že nemáš za zády někoho, kvůli komu se chováš ke mně, tak jako doposud. Měl jsem pocit, že přeci jenom existuje jiskra naděje pro nás dva, pro tvou rodinu, která tě nevidí a moc po tom touží. Ten pocit ve mně stále přetrvává a jsem za to velmi rád. Chci ti říct, že i kdyby se toto nestalo teď a ani jindy, stále budu čekat a stále jsem tady pro tebe.

Tvůj táta

delší dobu jsem se odhodlával ti napsat, protože jsem si potřeboval utřídit myšlenky a hlavně pocity. Jel jsem do školy za paní ředitelkou, abych se dozvěděl, jak ti to ve škole jde. Málem jsem nedojel – ale  to si možná někdy povíme....kéž by. Nakonec jsem byl nesmírně šťastný, že jsem dorazil.  Z toho, jak paní ředitelka mluvila mi bylo jasné, že k sobě máte hodně blízko – jsem za to moc rád. Je to fajn a velké štěstí, když žák v životě narazí na učitele,  se kterým si rozumí. Bylo mi velice příjemné mluvit s člověkem, který tě má rád a chce, abys byla šťastná a připravená pro další život. Už jsem se chystal k odchodu, poděkoval jsem a řekl, že zase přijedu. Šla mě doprovodit, a když jsem se loučili, tak jsi stála na chodbě.